Problém něco změnit, aneb Omluvenka za nečinnost
Vzpomínám si, když jsem byl mladší, jak jsem dával současný stav světa za vinu „dospělým“. A taky, jak jsem dospíval, jak jsem začal chápat, co mi nebylo jasné a co jsem nechápal.
Ano, realita, kterou vidíme kolem nás, je produktem našich předchůdců. Mnohdy však taková není z jejich vůle. Je taková spíše z jejich nečinnosti, nevědomosti, a často i jejich vůli navzdory. Lidé prostě někdy nedokážou pochopit souvislosti a následky svých činů. A až příliš často se, přes veškeré snahy, svět ubírá úplně jiným směrem.
Naznačil jsem mnohokrát, a často ještě budu, že lidé mají problém se změnou. Tisíce let jsme, jako lidstvo, hledali stabilitu, něco lepšího, jistějšího, a není tedy překvapivé, když jsme stability a jistoty dosáhli (alespoň v západním světě), že se nám příčí vykročit znovu do nejistoty. A to přestože, paradoxně, právě touha po změně a změna samotná jsou zjevně hlavními hybateli pokroku, kteří nás dovedli k dobrému dnešku a kteří tedy zákonitě musí být nástroji k pověstné floskuli lepších zítřků.
Stejně tak často předkládám, ačkoliv obvykle spíše v diskuzích, než v textu, názor, že změna začíná od jednotlivce – avšak sama o sobě je taková změna nedostatečná, nepodstatná, obzvlášť v případě velkých problémů, mezi něž patří i dnešní dominantní diskurzní hrozba, klimatická změna. Potvrzují to ostatně odborníci i laická zkušenost, protože k čemu je, že jako jednotlivci třídíte odpad a nákup (včetně dílčích položek) berete do přinesených opakovaně použitelných tašek, když všechno ostatní, co koupíte (od pracího prášku, přes houby na nádobí, proteinové tyčinky, šampón, k sýrům a jogurtům, a mnohem dál…), je neprostupně zabalené v plastu na jedno použití? K čemu je, že máte elektrokolo a elektrokoloběžku a elektromobil, když elektřina na jejich provoz začíná jako uhlí v plamenech elektrárny? K čemu je, že si koupíte „fair trade“ oblečení, když je to ve skutečnosti jenom obchodní tahák, za nímž se stejně skrývají továrny na pot někde v Číně, Malajsii, Indonésii, nebo kde je zrovna letos nejlevnější pracovní síla?
Chtěl bych tleskat úsilí Grety a jejích vrstevníků, kteří se snaží zvýšit povědomí o tom, že dnes vytvořené dluhy budou platit zítřejší lidé – že naše chyby odnesou naše děti. Ale tleskat nebudu. Její pohled je stejně naivní, jako byl můj v jejím věku. Bohatí a mocní totiž na změnu nepřistoupí, protože nebudou riskovat své bohatství a moc. „Střední třída“ se nezmění, protože jednak nemá moc možností, a jednak má obavu, protože změnou může nejvíc ztratit. A ti nejchudší, ti ve skutečnosti ani možnost volby, možnost změny, nemají.
Zvažte, na chvíli, čeho byste byli ochotni se vzdát, jakou cenu byste zaplatili, za jistější budoucnost pro další generace. Vzdali byste se ovoce a zeleniny z exotických zemí, banánů, citrusů, oliv..? Co třeba levného bavlněného oblečení, které by nahradily výrobky z kůže, vlny a lnu (protože, jaksi, bavlna ve střední Evropě neroste)..? Vzdali byste se častého cestování a dovolených? Vzdali byste se auta? Padesáti procent veškeré elektroniky a elektrických zařízení, která nyní vlastníte..? Vzdali byste se možnosti mít dítě, nebo, nedejbože, děti?
V tomto jediném bodě, ač to říkám velmi nerad, má rasistická nacionalistická propaganda svým způsobem pravdu (jak se říká, “v každém šprochu…”): na všech ústupcích budou nejvíc tratit obyčejní lidé, protože, jak jsem zmínil, ti ztratí nejvíc. Jejích prostý luxusní život (ve srovnání s historií) se velmi rázně stane jen prostým, pokud ne přímo chudým. Vzdejte se toho, co jsem vypočítal, a zjistíte, že nemáte možnost volby solidního zaměstnání a bydlení, protože nemůžete dojíždět, nemáte možnost volby jídla ani oblečení, protože budete muset kupovat drahou místní produkci namísto levného dovozu. A zatímco z ekologických, ekonomických, i prostě historicky logických důvodů se bude v Evropě a Severní Americe snižovat porodnost a tím pádem početnost populace, ze stejných důvodů bude v Africe a v Asii populace setrvačně růst, dokud se neustálí, podobně jako se ustálila v západním světě v návaznosti na éru mezi průmyslovou revolucí a druhou světovou válkou. Dává to vlastně poměrně jasný smysl, a překvapivě fascinující je pouze to, že tuto naprosto prostou pravdu prezentují zbohatlí rasističtí nacionalisté, jejichž protinávrhem je nezměnitelná tradice. Nezměnitelná tradice, v níž ovšem, což neřeknou, ale lze si jednoduše domyslet, bohatí zůstanou bohatými a chudí chudými. Přesto v podobné rétorice nalézají podporu pro růst své moci u tupých mas prostých lidí, kteří by sice změnou mohli nejvíc ztratit, ale zároveň nejvíc získat, pokud by šlo o změnu rozsáhlou, pokud ne ještě navíc i promyšlenou.
Že jsou potřeba velké změny, je bez debat. Možná celoplošné. Celospolečenské. Celoplanetární. Panhumanitní, zasahující celé lidstvo. Jenže vše, co se doposud děje, jsou jen drobnosti a výměna slov. Stačí mi, abych se rozhlédl kolem sebe, abych viděl, jak i ti nejekologičtěji smýšlející v mém okolí mají dvě auta, dvě děti, zaletí si na minimálně dvě dovolené za rok, nakoupí dvakrát tolik jídla, než ve skutečnosti potřebují, a svou pozici obhajují chudými argumenty o nutnosti stabilní ekonomiky, třídění odpadu, zodpovědné volbě a záchrany v podobě věděckého pokroku. Nevěřím, že většina mých známých jsou hlupáci, když se téměř bez výjimky jedná o vysokoškolsky vzdělané experty v různých oborech. Ne, co jim nechybí, není přehled, ani vědomí reality a nevyhnutelných problémů, které se blíží jako betonová zeď. Co jim chybí, je vůle. Ale ani ta jim nechybí jen tak, jen protože by nechtěli. Chybí jim, protože, jak jsem snad dostatečně naznačoval v celém předchozím textu, se obávají změny. Změna je pro ně hrozbou, protože je jako mlha, v níž není vidět, co je čeká. Raději než neznámé mlze tak dají přednost dobře viditelné betonové zdi, přestože tím volí jasný konec. Protože tím volí jasný konec namísto nejasné budoucnosti.
Nemůžu tvrdit, že okolnosti mého života jsou takové jen z mé vlastní vůle. Že nemám potomky a žiji sám, jsou skutečnosti, které jsem stejně tak přijal za své, jako mi byly vnuceny vnějším světem. Že nejezdím na dovolené a nijak moc necestuji, je stejně tak volba ekologická, jako nutnost ekonomická. Věci jsou, jaké jsou, protože jsem si je tak vybral. I když jsem někdy ani neměl možnost volby. A to je přesně argumentem, proč neopěvuji úsilí mladých generací bojujících za lepší budoucnost. Je to přesně ten důvod, proč chápu všechny v mém okolí, ať už auto nemají, nebo mají tři, ať už dítě nechtějí, nebo plánují další, ať už jednají zodpovědně, či nikoliv. Někdy prostě není vyhnutí, není možnost volby, protože společnost, ekonomická situace, a neúprosný čas vytváří tlak na jednoznačnou volbu, která není ideální. Na druhé straně, kdybych volil jinak, konal jinak, kdybych volil lépe, konal lépe – tedy, kdybych volil a konal pro lidstvo – zničil bych tím sám sebe. A to by byla rozhodně dobrá volba. Pokud by z toho ovšem ono pomyslné lidstvo mělo nějaký prospěch. Ale v osmi bezútěšných miliardách neuvědomělých lidských hlav je oběť jednotlivce jen nesmyslná, bezvýznamná statistická odchylka.
Mladí protestující taky jednou pochopí, co napíšu dál, a to samo o sobě je důkazem, že ještě musí dospět, přinejmenším dospět k takovým závěrům, protože si je ještě neuvědomují, ještě k nim nedospěli. Co je třeba teď, nejsou promluvy a protesty. Není možné změnit svět a zároveň ho uchovat nezměněný. Pochodující mládež si může myslet, že jejich akce povedou k činům. Nepovedou. V lidské historii vedla slova vždy jen ke slovům. A gesta ke gestům.
Co je třeba teď, je revoluce. Bouře. Konec starých řádů a začátek nových. Totální změna způsobu života. Je třeba, aby si lidé podali ruce dřív, než je strach dožene k nenávisti a chudoba k násilí. Je třeba změnit všechno, jinak se nezmění nic. Staletí pozvolného vývoje západní civilizace vedly k nejtemnějším dobám známé historie, a byly to až revoluce, které vedly k dostatečné změně, ať už to byla změna k lepšímu, nebo, dočasně, k horšímu (než se věci ustálily, nebo došlo na další revoluci). Koneckonců, jelikož mluvíme o tom, že lidstvo čeká konec, nic horšího, než konec, už se přece stát nemůže. Takže za pokus to stojí, tím jsem si jistý. Jestli se má něco změnit, musí se změnit všechno a všichni. Ale může k něčemu takovému vůbec dojít? Dokážou se lidé vzdát jistého konce, avšak pohodlného dneška, výměnou za dnešní nepohodlí, avšak jistou budoucnost pro naše následovníky? Pokud ne, pak..:
Vážené budoucí generace, omluvte tímto, prosím, sníženou činnost až nečinnost lidstva ve věci obecného blaha, a to z důvodu upřednostnění osobní sebezáchovy.
S pozdravem Jan „Joanis“ Haluza, 2019.